Rozhodnutí pořádat olympijské hry v totalitní Číně bylo špatné

Za několik dní skončí XXIV. zimní olympijské hry v čínském Pekingu, špičkoví sportovci se opět rozjedou do celého světa a jednotlivé státy sečtou medaile. Svátek sportu, uskutečněný pandemii covidu-19 navzdory, bude minulostí. V jakém duchu se zapíše do historie olympijských her? Budeme v budoucnu vzpomínat na velké sportovní okamžiky, nebo převáží kontroverze, které letošní ZOH přinesly? A jaké poučení bychom si z letošních her měli vzít?

ZOH v Pekingu čelily diplomatickému bojkotu ze strany řady zemí: USA, Nového Zélandu, Austrálie, Kanady, Japonska, Velké Británie, Dánska, Belgie a řady dalších evropských zemí včetně České republiky. Ti všichni vyslali do Číny pouze své sportovce, ne však obvyklé delegace sestávající z politiků, bývalých sportovců či podnikatelů. Bojkot byl reakcí na dlouhodobé a hrubé porušování lidských práv v Číně a rozhodně byl správným krokem. Olympijské hry mají být svátkem sportu, jejich smyslem je šíření myšlenek míru, sbratření a zápolení v duchu fair-play. V minulosti byly v době jejich konání dokonce přerušovány ozbrojené konflikty. To však jejich konání v čínském hlavním městě zcela popírá.

K bojkotům olympijských her docházelo i v minulosti. Naposledy v roce 1988, kdy se olympiády v Soulu neúčastnila Severní Korea, protože nebyla přizvána k jejich pořádání, a v solidaritě s ní Etiopie, Kuba a Nikaragua, nebo v roce 1984, kdy na hrách v Los Angeles chybělo 15 států východního bloku v čele s delegací Sovětského svazu – státy své sportovce nevyslaly kvůli obavám o jejich bezpečnost.

O místě konání olympijských her rozhoduje Mezinárodní olympijský výbor v několikaletém předstihu. V roce 2015, kdy se rozhodovalo o Pekingu, jsme o praktikách, které Čína vůči ujgurské menšině uplatňuje, věděli podstatně méně. Lze tak pochopit, že ČR byla také mezi státy, jež prostřednictvím svých národních olympijských výborů konání ZOH v Číně podpořily. V posledních letech se však geopolitická situace změnila a změnilo se také vystupování Číny, která se stává stále agresivnější. Dnes už prokazatelně víme, že v Číně fungují koncentrační tábory a pronásledování Ujgurů má znaky genocidy a zločinů proti lidskosti. Rozhodnutí však padlo a s blížícím se datem konání ZOH bylo stále jasnější, že olympiáda odehrávající se v hlavním městě totalitní mocnosti je špatným rozhodnutím.

Jednotlivé národní olympijské výbory by měly nyní, po zkušenostech z Pekingu, po MOV požadovat takové kroky, aby se pořadatelem her totalitní mocnost, která páchá zločiny proti lidskosti, nemohla v budoucnu stát. Jejich konání totiž zločinný režim ospravedlňuje, posiluje a nahrává jeho vlastní propagandě. Byli jsme toho svědky v Soči, v Pekingu se situace opakuje.

Otázkou je, zda se pompézní pojetí olympijských her vlastně nepřežilo. Lze v době, kdy západní svět razí témata, jako je ekologie a udržitelnost, souhlasit s budováním sportovních komplexů, které po skončení her budou zet prázdnotou?

Letošní ZOH mají hořký podtext a nesou s sebou jistou upachtěnost a neradostné vyznění. Nejvíc tím bohužel trpí sportovci, kteří si jednoduše nemohou vybírat. Pro mnohé je účast na olympiádě životním snem a příležitostí, která se nemusí opakovat. Na vrcholu fyzické kondice je profesionální sportovec jen několik let. Každá olympiáda tak může být jeho poslední. Proto bychom měli sportovce nechat sportovat, ať je to kdekoliv, ale politici a volení zástupci v olympijských výborech by jim měli vytvořit takové podmínky, aby to bylo s radostí a v duchu olympijských her. V duchu olympijského hesla (doplněného v roce 2021 o část za pomlčkou) „Citius, Altius, Fortius – Communiter“, v překladu „Rychleji, výše, silněji – společně“.

Ondřej Lochman